ÚZKOSTI

Posted on Posted in Příběhy z konstelací

Několik měsíců má panické stavy úzkosti a popisuje to, jako by měla žábu na hrudníku. Nemůže v tu chvíli dýchat, panikaří, má pocit, že snad dostane infarkt, je jí šíleně špatně. Má strach, že jí nikdo nepomůže. Žije sama, muži v jejím životě nejsou a děti taktéž ne.
Protože je to má dlouholetá klientka a už ledacos snese, domluvili jsme se, že si do té své role rovnou vstoupí. Cítila jsem, že čím víc si projde bahnem, tím více se jí uleví a že šetřit ji, by bylo kontraproduktivní.
Postavili jsme jí do její konstelace do jejího minulého života. Chytla se za hrudník, zezelenala a vypadla z místnosti, že tam fakt nebude a nervózně chodila po chodbě tam a zpátky. Jako další účastníci konstelace jsme postavili válku. Válka si tam stála, připadala si naprosto v pohodě. Vypadala, že nastoluje přirozený řád chodu Země. Třeba jako krutá zima, která trvala několik let. Vůbec si nepřipadala špatně, prostě byla.
Další účastnice zastupovala hrozbu. Hrozba stála a žena v chodbě odpadla na zem, začala mít stavy ještě příšernější, celá zkoprnělá se nemohla ani hýbat. Tu k ní přiběhla ještě další žena, objala ji a začala hlasitě plakat. Prý je její dcera a strašně se bojí, že tam umřou. A tak tam seděly spolu, jedna jako socha, druhá v pláči.
V tu chvíli byla atmosféra konstelace děsivá. Bylo cítit prázdno, strach a čekání na smrt.
Další z účastnic představovala německé vojsko. V tu chvíli byla atmosféra ještě děsivější.
Příběh se otevřel v myslích i u ostatních. Měli jsme vjem, že zůstaly někde ve sklepě nebo jímce a čekaly, až hrozba přejde. Tenhle příběh se totiž odehrával v Lidicích.
Žena, pro kterou jsme konstelaci dělali, potvrdila, že ač měla možnost Lidice několikrát navštívit, nikdy se jí to nepodařilo. Udělala se jí vždycky strašně špatně a jen pomyšlení na toto místo jí zvedalo žaludek.
Plakající žena pak přestala, zůstala schoulená v náručí a už se nehýbala. „Matka“ ji objímala s vyděšeným pohledem v náručí. A tak tam seděla, paralyzovaná strachem dál.
Žena nakonec ve sklepě zemřela. Zemřela a nikdo jí nepomohl, nemohla tam dýchat, byla v panice, hrůze a sevření. Muže jí zabili už předtím. V tomto stavu zůstala několik posledních hodin, možná dnů svého života.
A tak jsme je tam nechali doznít její příběh. Smrt má v konstelacích své místo a nejde ji uspěchat. Při konstelacích a terapiích se k ní musíme občas vrátit, aby mohlo dojít poznání z ní plynoucí. Stává se, totiž, že energie a emoce, ve kterých jsme zemřeli, se odráží v životě dalším. Proto trpíme fobiemi, úzkostmi a panickou hrůzou z něčeho, co se nám nikdy nestalo.
Až po ukončení konstelace jsme mohli doskládat její příběh. Proto nemá muže ani děti, na této úrovni to nebylo bezpečné, proto se je nikdy nepořídila. Pocitů úzkosti a paniky si v konstelaci prožila dost. Už ví, odkud pramení a kam patří. Že byly její součástí, ale už být nemusí. Už je to pryč.
A víte co? Ony jsou opravdu pryč!