POROZUMĚT SAMA SOBĚ

Posted on Posted in Příběhy z konstelací

Záměr konstelace byl porozumět tomu všemu, co se jí děje a najít téma, které je teď pro ni důležitý, aby se dostala dál.
Takové nicneříkající, avšak téma, které může otevřít mnohé. Jen se člověk nesmí bát toho, že zjistí i to, co ukrutně bolí.
Minulých životů jsme měli všichni mnoho, ale ten poslední nás ovlivňuje na mnoha úrovních. Směruje v nás nejen v našich vzorcích, myšlenkách, emocích, ale i podvědomých reakcích, kterým opravdu nerozumíme.
A jaký byl ten poslední jedné z našich účastnic?
Židovka, která byla poslána do koncentračního táboru. Nechápala, kam to vůbec pojede. Transport se jí nelíbil, ale pořád tomu příliš nerozuměla.
(Víte, jak vypadal konstelační příklad transportu? Všichni sedí na gauči, namačkaní kolem ní jako sardinky, jedna jí leží za krkem a další sedí na klíně.)
A pak koncentrák. Žena vypadá, že je nějak mimo.
Přišla k ní kolegyně a říká jí, jak to tam chodí. Že když bude poslouchat, přežije. Že ráno musí vstávat a pracovat do noci a občas dostane kousek chleba.
Žena začíná mít šílený výraz v tváři.
Občas se směje, aniž by měla proč. Tvrdí, že nic necítí, že je jí to jedno. Že je to nějaké divné představení a že se jí to netýká.
Prostě se tam zbláznila.
Jedna z možností jak přežít koncentrační tábor.
Oddělila nějakou svou část, aby nemusela vnímat bolest a smrt. Její mysl ulpěla v prázdnotě, ve které nikdo jiný neexistoval. Nikdo, kdo by ji ohrožoval.
Jenomže se z té prázdnoty už nemohla dostat ven.
Zapomněla na své dvě dcery, které tam měla sebou. Vina se zasunula kamsi do vědomí. Nikoho nepoznávala, byla jak prázdná nádoba, která jen dělala to, co po ní chtěli.
Jednoho dne ji poslali do „sprch“. Šla dobrovolně, proč by měla setrvávat v tom pekle dál. Už to bylo jedno.
A tak jsme klientku přikryli dekou. Rozkašlala se a začala ji ze sebe dávat dolů. Požádala jsem ji, aby ji tam ještě nechala aspoň na chvilku a nechala dojet proces úmrtí v plynu. Ono to totiž netrvá dlouho a je někdy hodně zajímavé si to prožít. Ač to zní dost šíleně, je to opravdu osvobozující.
Konstelace byla ukončena, žena se vydýchávala a vzpamatovávala z těchto zážitků. Prošla tím, byla skvělá…
Dnes jsme se s klientkou viděly znovu. Ta prázdnota byla tak velká, že se jí nemohla zbavit. Nešlo vidět ani z jedné strany na druhou.
Našly jsme spoustu témat, které souvisí s životem teď, s životem tam.
Třeba její nadváha. Má pořád hlad a i po obědě žaludek kručí.
Paradentóza – tamta o své zuby velice rychle přišla. Možná špatnou výživou, možná jí je prostě vybili.
Pocit osamocení a vlastní svět ve vlastní hlavě.
Pocit krutosti, vzteku, nenávisti a pohrdání.
Necitlivost k vlastnímu tělu, životu.
Nemá děti ani muže (proč, když jí o ně tenkrát připravili?)
A spousta dalšího… jen jí nešlo odejít pryč, jako by byla snad zakletá… Takže zase zpátky do prázdnoty, tam ta odpověď čekala.
Aha – přijetí smrti a bolesti, to je to, co si tam tenkrát zasklila a co jí nyní brání žít život s radostí a plností.
Témata zpracovávala, prodýchávala, přijímala, odpouštěla a postupně se jí ulevovalo. Sama prázdnota byla velice náročná. Šlo to všechno pomalu, snad v tempu tam té ženy, vyhublé na kost s vyceněnými čelistmi a šíleným výrazem v očích, s pocitem zvláštního pachu hniloby, který tu snad byl, nebo se nám jen zdál.
Žádný přešťastný happy end se nekonal, odcházela unavená, avšak propojená sama se sebou. Zase o kus blíž.
A to za to stojí.