O našich kostelacích

Jaké jsou naše konstelace?

Jedinečné, protože každý lektor dělá konstelace jinak.

Přizpůsobujeme konstelace situaci a kapacitě klienta.

Jdeme zdravé na maximum potenciálu tématu.

Lektorujeme oba dva, nebo se vzájemně zastupujeme.

Při konstelacích používáme volně prostor a vše v něm.

V případě potřeby se jeden z nás věnuje klientovi, který to potřebuje (retraumatizace, podpora) a druhý pokračuje v činnosti.

Součástí konstelací je náš malý kouzelník, který se průběžně zapojuje do příběhů ostatních a s chutí si tam zařve, když něco visí ve vzduchu.

Zástupci v konstelacích mají větší svobodu projevu a pohybu, podporujeme spontánnost.

Nejsme sluníčkáři a tak nutně nemusíme končit šťastnou objímačkou.

 

Sexualita a vztahy

O sexualitě se hodně mluví a málokdy se jde do hloubky. Rádi objevujeme souvislosti a vrstvy, které jsou pod viditelnou příčinou. A co si budeme namlouvat, sex a vztahy řešíme všichni a patří mezi nejdůležitější části života.

 

Práce a její smysl

Skoro každý z nás stráví prací nebo v práci minimálně čtvrtinu života. A každý máme různě motivace. Mohou to být peníze, seberealizace, tvořivost či jen potřeba přežít. Stačí se podívat na pyramidu potřeb od Abrahama Maslowa.

 

Minulé životy

Důležitá rovina pro každého, kdo je ochoten ji vidět. Zkušenosti našich duší jsou opravdu rozmanité a můžeme v nich najít příčinu mnoha našich trápení a také potenciál, který můžeme rozvinout. Pozor, je to jen pro odvážné, kteří se nebojí o sobě zjistit, že byli nejen ti hodní a ti, co trpěli, ale i ti, co vzali na ty hodné a bezbranné hůl.

Kreativita

Všichni asi známe slovo kreativec. Většinou jsou to umělci a šílenci z reklamních agentur. Měli by tvořit něco nového a originálního. A taky užitečného. Většinou se to vztahuje na umělecké artefakty jako knihy, filmy pod. Není ale takovým uměleckým artefaktem právě náš život? Proč pojímáme kreativitu jen v tomto omezeném rozsahu a neztáhneme ji na celý život?
Vyrost jsem v převážně socialistickém školství, které kreativitu spiše omezovalo, než podporovalo. Vlastně jsem ve školem na veškerou kreativitu rezignoval, protože jsem už nemohl dále. Těch ran bylo prostě už dost a dospěl jsem jako kluk k přesvědčení, že projevovat se jako jedinečná originalita prostě nemá smysl a bolí to. Nechal jsem si život diktovat a svou hodnotu jsem nechal na rodičích a soudružkách učitelkách a učitelích. O tom, jestli za svůj obrázek dostanu jedničku nebo pětku jsem nerozhodoval já ale oni. A tak jsem postupně upadal v rezignaci a radši tvořil virtuální avatáry v počítačových hrách, kde jsem byl pán svého světa. Tam jsem si ho tvořil, experimenotval a učil se. Pro vnější svět jsem se rozhodl být outsiderem. Být „géniem“ bylo prostě nebezpečné. To potenciální nepochopení už za to nestálo. Prostě bych to už neustál.
Kolem čtyřicitky jsem si tento svů marast uvědomil naplno. Neříká se tomu zbytečně krize středního věku. Zase toli času nemám, abych mohl nadávat na to, v jakém systému jsem vyrostl. Prostě nastal čas vytýhnou „génia“ se svými talenty ze začarované zahrady a začít tvořit. Tvořit svůj život podle sebe a vnímat svou opravdovou vnitřní hodnotu. Je to proces. Někdy to bolí. Ale můj život je stále více kreativitou. A za to jsem vděčný.