ACH TY ROZCHODY!

Posted on Posted in Příběhy z konstelací

Rozešel se se svou přítelkyní. Od té doby mu není dobře. Je mimo, nemůže se soustředit, je mu špatně. Měl ve vztahu velké očekávání a po o rozchodu se  cítil zraněn. Přišel na naše konstelace, aby zjistil „proč“ a aby už mohl fungovat dál.

Postavili jsme zástupce za traumatizovanou část. Zástupce prohlásil, že je jako dítě ve věži, které nemůže ven.  Aha – takže zraněné vnitřní dítě. Dítě, které otevřelo svoje srdce a teď má pocit, že mu do něj někdo šlápnul. To je totiž pocit zrady, kterou má po každém rozchodu. Na to, kolik mu je a že těch rozchodů prožil dost, se z nich pak záhadně několik měsíců nemůže dostat.

Další vnitřní část, kterou jsme stavěli, byla část přežití. Ležela na zemi jako hadr, tupě koukala do stropu a měla pocit, že je jako stará bába v LDNce, která čeká, až konečně umře. Ale nemůže. Její práce bylo hlídat věž, ve které se schovávalo dítě.  Aby mu nikdo neublížil.

Ještě jsme tu měli třetího zástupce za vnitřního bojovníka. Ten také hlídal dítě. A každého, kdo by se na něj jen ošklivě koukl, tomu by dal ránu. Pěkně silnou a ošklivou. A že jich už rozdal!

Klient se nejprve věnoval dítěti – to bylo relativně v pořádku. Prohlásilo, že z věže stejně nemůže, dokud ho hlídají ti dva. Takže pozornost přešla k unavené ležící ženě. Řekla, že už potřebuje umřít, že už má odpracováno a že je čas jít. Že ji má pustit. Že už se mu to snaží sdělit několik let, ale on ji nevnímá. A kdykoliv mu není dobře, potlačí to třeba alkoholem.  Právě tehdy potřebuje pít víc. Vypít si hlavu, dalo by se říct. Nebo to přetlačí čímkoliv jiným…

Tak ji tedy přijal, poděkoval, prodýchal a pustil. S úlevou mohla odejít. Zemřít. Už ji nepotřeboval… No, nebylo to tak rychle, chvíli to trvalo, nemyslete si. Chvíli plakal, chvíli se na ni díval a v duchu se s ní loučil. Znal ji dlouho, vznikla v dobách, kdy byl malý kluk a ona mu pomáhala zvládnout náročné období dětství. Jenže v jeho dospělosti tam byla už navíc.

Postupně se v místnosti měnila energie. Najednou tu bylo líp. Bylo cítit úlevu a něco bylo jinak. Po chvíli bojovník složil svou hůl a prohlásil, že už ji nepotřebuje a že tam vůbec nechce být. Že tu hůl chce předat „zadavateli“, protože je jeho.  Takže si ji předali, pomalu a s vděčností.

Postavili jsme další zástupkyni – za lásku. Ta si sedla do věže k dítěti a čekala. Prý nemohla ven. I když už hlídačka a hlídač nebyli. Čekala, až si pro ni „zadavatel“ přijde.

Bojovník se nám změnil na sexualitu. Prostě Michal přešel z jedné role do druhé. Moc nás tady zrovna ten večer totiž nebylo 🙂  Prohlásil, že jako sexualita se cítí zneužívaně a unaveně a že není to, co by chtěl být. Že už nechce být žádné hogofogotantra, já to umím nejlíp, vy ostatní umíte prdlajs. Že touží po přirozené a zdravé sexualitě. Že je z toho všeho už notně unavený a vlastně ho to štve.

Ani láska se sexualitou nijak nekamarádila. Vůbec ji nezajímala. Zajímal ji jedině ON. Zadavatel. Byl už součástí své konstelace. Jen se na sebe dívali. On ji viděl a to jí stačilo. Ona viděla jeho a on byl spokojený. Stáli od sebe několik metrů a přesto byla cítit blízkost, kterou k sobě cítili. Objímačka se v této konstelaci nekonala, ale to vůbec nevadí. Naopak. Někdy je důležitější vidět a vnímat. Být. Ne se plácat po rameni, jak jsme dobří a jak jsme to vyřešili. Pak to totiž nemůže fungovat…